Když ekonomika roste, politici se usmívají, investoři jásají a média slaví. Ale málokdo se ptá: může něco růst navždy? A má to vůbec smysl?
Od průmyslové revoluce jsme zvyklí vnímat růst HDP jako ukazatel úspěchu. Více produkce, více spotřeby, více pohybu. Ale co když právě tato logika nás vede do slepé uličky?
Příroda nezná nekonečno
Biologický organismus, který roste bez konce, není zdravý – je to nádor. Ani strom neroste do nebe, ani řeka neteče do nekonečna. Ale my jsme si vytvořili ekonomický systém, který na věčném růstu závisí jako narkoman na další dávce.
Filozofové jako Hans Jonas už v 70. letech varovali, že lidské chování překračuje přirozené limity planety. Věda jim dává za pravdu – ztráta biodiverzity, klimatická krize, vyčerpání zdrojů. Planeta nám tiše naznačuje, že už dál nemůže.
Růst čeho, pro koho, za jakou cenu?
Ekonomický růst se měří čísly – ale ignoruje otázku kvality. Když se bourá prales a staví nákupní centrum, HDP roste. Když lidé trpí úzkostmi a kupují léky, ekonomika také „vzkvétá“. Ale co to vypovídá o našem světě?
Filozofové jako Ivan Illich nebo E. F. Schumacher navrhovali alternativy: ekonomiku „dostatečnosti“, kde se hodnotí i smysl, rovnováha a štěstí – ne jen množství.
Decoupling? Nebo sebeklam?
Obhájci růstu tvrdí, že lze „oddělit“ ekonomický růst od ekologické zátěže – tzv. decoupling. Lepší technologie, efektivita, zelené inovace. Ale podle dat k tomuto oddělení dochází pomalu, neprůkazně a často jen na papíře.
Reálně platí, že čím víc spotřebováváme, tím víc zatěžujeme planetu – i když to děláme „zeleněji“.
Ekonomie pokory
Možná je čas přestat mluvit o růstu jako o posvátné krávě. Možná potřebujeme nový ekonomický jazyk – jazyk regenerace, rovnováhy, péče a limitů. Ekonomiku, která slouží životu – ne život ekonomice.
Jak říkal filozof André Gorz: „Buď se vzdáme růstu, nebo růst zničí to, co z nás dělá lidi.“
