Vlastníte jachtu, tři ostrovy a 180 miliard dolarů. Váš zaměstnanec žije od výplaty k výplatě. Je to spravedlivé? Nebo spíš morálně nepřijatelné?
Ve světě, kde osm nejbohatších lidí vlastní víc než polovina celé planety, je otázka spravedlnosti bohatství palčivější než kdy dřív. Ekonomie to často neřeší – říká: „Trh to tak určil.“ Ale filozofie se neptá jak k tomu došlo, ale jestli je to správné.
Je bohatství důsledkem zásluh?
Zastánci volného trhu tvrdí: „Když někdo zbohatl, zaslouží si to.“ Ale filozof John Rawls s tím nesouhlasí. V jeho teorii spravedlnosti by měl být systém nastaven tak, aby z nerovností profitovali i ti nejchudší. A jaký má přínos jachta miliardáře pro člověka, který nemá na nájem?
Navíc: většina lidí se nenarodí do stejné startovní čáry. Bohatství je často dědičné, stejně jako vzdělání, kontakty a příležitosti. V tom případě je morální ospravedlnění miliard sporné.
Bohatství jako moc
Být bohatý není jen o penězích. Je to o moci: ovlivňovat zákony, vlády, média. Když miliardáři platí minimální daně, ale rozhodují o osudech milionů lidí, posouváme se od demokracie ke „plutokracii“ – vládě bohatých. A to není jen ekonomický problém, ale především etický.
Filozofé jako Thomas Pogge varují, že extrémní nerovnost podkopává sociální smlouvu. Když lidé nevěří, že systém je férový, přestávají ho respektovat. Ztrácíme důvěru, solidaritu, smysl pro společné dobro.
Co s tím?
Otázka nezní, zda bohatí „mohou“ mít majetek, ale kolik je moc. Kde je hranice mezi úspěchem a nespravedlností? A co s tím může společnost dělat – danit? Redistribuovat? Zrušit dědictví?
Někteří ekonomové navrhují progresivní daně, jiní základní příjem. A někteří jdou dál – říkají, že opravdová rovnost může nastat jen tehdy, pokud přehodnotíme samotný koncept vlastnictví.
