Naše civilizace nevěří v bohy – věří v HDP. Tam, kde kdysi stála katedrála, dnes stojí centrální banka. Rozpočtové přebytky oslavujeme stejně jako dříve zázraky a recese nás děsí jako apokalypsa. Moderní ekonomika má svou věrouku, své kněze – analytiky, své svaté texty – makroekonomické ukazatele. Ale co když je to celé jen další mýtus?
Ekonomie jako ideologie
Ekonomie se ráda tváří jako exaktní věda. Pracuje s čísly, modely, grafy. Ale když se podíváme pod povrch, zjistíme, že mnoho základních ekonomických předpokladů je čistě filozofických. Například „homo economicus“ – představa člověka jako racionálního, sobeckého kalkulátora – je čirá hypotéza, která se s realitou člověka často míjí.
Filozofové jako Michel Foucault nebo Slavoj Žižek upozorňují, že ekonomie dnes funguje jako normativní rámec našeho světa. Říká nám, co je „správné“, co je „efektivní“ – ale podle jakých měřítek? Když se například řeší, zda má stát podporovat zdravotnictví, otázka se často neklade morálně („je to správné?“), ale ekonomicky („vyplatí se to?“). Hodnotový systém je převrácený.
Věda nebo víra?
Fyzika stojí na ověřitelných experimentech. Ekonomie na předpovědích, které často nevyjdou. A přesto mají ekonomové obrovský vliv. Co to znamená? Ekonomické modely nejsou nástroje poznání světa, ale nástroje jeho utváření. Pokud nám například někdo dostatečně dlouho tvrdí, že inflace je největší zlo, budeme podle toho jednat – a tím vytváříme realitu, která to potvrzuje. Věda se tu mění v sebenaplňující proroctví.
Ne náhodou se dnes rozvíjí tzv. behaviorální ekonomie, která se snaží modely přiblížit skutečnému lidskému chování. I ta ale naráží na limity – člověk je složitější než jakýkoli graf. A pokud ignorujeme etiku, psychologii a kulturní kontext, výsledkem jsou nelidské ekonomické politiky.
A co dál?
Ekonomika se musí znovu stát součástí širšího humanitního rámce. Ne jen systémem rovnic, ale i nástrojem pro lepší společnost. Ne vše, co roste, je zdravé – jak trefně poznamenal filozof Ivan Illich. Možná je na čase opustit posedlost růstem a zaměřit se na udržitelnost, rovnováhu, kvalitu života. Ne na to, jak více vyrábět, ale jak lépe žít.
